Vdova po Zdeňku Lvu Libštejnském z Kolovrat paní Kateřina byla příkladem houževnaté, šetrné ženy, moudře a rozvážně hospodařící, jíž se podařilo vymanit panství z dluhů. Po roce (1641) se podruhé provdala za Jiřího Petra Kokořovce z Kokořova příslušníka starého západočeského rodu, povýšeného v r.1637 za oddanost církevní politice Habsburků do stavu panského.

Během své vlády se zapsala do paměti místního obyvatelstva svým lidumilným počínáním, o kterém ještě roku 1831 píše V. Christ. Rubesch, autor první knižní publikace o Sloupu, na základě vyprávění sloupských poddaných:

Mezi sloupskými obyvateli se ještě udržuje pravděpodobná pověst, že právě tato Kateřina obývala takzvaný starý zámek, stojící severně pod Einsiedlersteinem, a jako vdova si svým velice laskavým, vlídným chováním získala obecnou lásku poddaných. Stále ještě se vypráví o její lásce k chudým, dětem a ubohým, stále ještě je u poddaných v čerstvé paměti, že tato hraběnka s přeslicí v ruce poctila svou návštěvou tak mnohou chýši a neopomenula nic, kde byla nezbytná pomoc, útěcha a zmírnění bídy.
Roku 1679 Kateřina Kokořovcová postoupila Sloup „z mateřského afektu a lásky“ svému synovi Ferdinandu Hroznatovi svobodnému pánu Kokořovci z Kokořova. V postupní smlouvě byla zároveň pojištěna jednak mešní fundace, jednak fundace na věčné světlo ve sloupském farním kostele sv. Kateřiny a Ferdinand Hroznata byl zavázán, aby postavil zeď kolem sloupského hřbitova.

Devět let poté, dne 12. března 1688, sepsala Kateřina Kokořovcová ve Žluticích svoji závěť, v níž nařídila, aby byla pohřbena v kostele sv. Petra a Pavla ve Žluticích, svým dědicem učinila syna Ferdinanda Hroznatu a odkázala rovněž peněžní částky různým klášterům – po 100 zl. františkánům u Panny Marie Sněžné v Praze, hybernům v Praze na Novém Městě, kapucínům v Praze na Hradčanech, kapucínům v Litoměřicích, kapucínům v Zákupech a také milosrdným bratřím v Praze na ošetřování nemocných a po 50 zl. karmelitánům v Chyších a servitům v Rabštejně. Ze seznamu obdarovaných klášterů je tedy zjevné, že to byly zvláště kláštery řehole sv. Františka, kterým hraběnka věnovala svou přízeň. Dne 5. května 1690, již po její smrti, byla tato závěť zapsána do desek zemských.

Rodokmen Kateřiny z Vrtby: Z Vrtby