Archeologické nálezy při úpatí skalního suku, mapující alespoň přibližně osídlování Sloupu, dokládají přítomnost nositelů kultury kulovitých amfor v době starší než 2 tisíce let před Kristem, dále o tisíc let mladších lidí únětické kultury, později lužické kultury, nedlouho před Kristem možná Keltů a po Kristu germánského obyvatelstva tzv. podmokelské skupiny. Nálezy jsou však vesměs reprezentovány pouze ojedinělými artefakty, které nestačí k doložení souvislejšího osídlení.

S příchodem Slovanů asi v 6. století došlo v oblasti nazývané Záhvozdí (rozsáhlého pohraničního hvozdu, na jehož okraji byl i Sloup) k rozložení několika slovanských kmenů. Většinu obsadili Lužičané, nejspíše z kmene Milčanů, od západu zasahovali čeští Děčané a od východu Charváti.

Pro vývoj skalního suku z toho vyplývá, že mnohasetletá přítomnost osídlení v této oblasti mohla mít nejpozději od 7. století velmi pravděpodobně vliv i na skálu samotnou a že jisté živelné zásahy do skály mohou mít starší původ, než se většinou uvádí. Na rozdíl od většiny hradů, jejichž středověká historie začíná příchodem feudálního velmože, zakládajícího opevněné sídlo „na zelené louce“, zdejší těžko dostupná skála, stojící zde odnepaměti, lákala k využití ještě před příchodem feudálů.

Pro takové tvrzení sice není žádný důkaz, současně však nemůžeme s jistotou vyloučit, že např. džbánovitá zásobnice na obilí, nebyla vytvořena dávnými Slovany dlouho před příchodem Ronovců. Zrno a jeho bezpečné uložení mělo strategickou důležitost a víme, že jinde docházelo ke hloubení velmi podobných obilných jam do jílovitého podloží, a že tedy podobný způsob uskladnění zásob byl starým Slovanům znám.

Silný příval německých kolonistů v průběhu první kolonizační vlny ve 13. století posunul výrazně jazykovou hranici. Ve většině dosídlovaných obcí tohoto pomezí se čeština postupně vytrácela. Před třicetiletou válkou probíhalo jazykové rozhraní již jižně od České Lípy.