Není pochyb o středověkém původu objektu a jeho významné středověké historii, která formovala jak objekt samotný, tak bezprostřední okolí a přilehlou obec. Avšak rozsáhlé stavební aktivity na konci 17. století z většiny překryly předešlou etapu a vtiskly lokalitě zcela nový charakter. Zbylé středověké stopy a prostory nemají vždy povahu zřícených fragmentů.

Přesto v průběhu dvousetleté návštěvnické epochy byl objekt stále častěji označován jako „hradní zřícenina“, „loupežnický hrad“ a podobně, a novějším, převážně barokním částem byl přisuzován středověký původ. To vyhovovalo nejprve romanticko historizujícímu pohledu 19. století, v českém i německém prostředí národnostně podmíněnému. Obecně byl barokní odkaz považován Čechy za cizácký produkt národní doby temna. „Gotizující“ náhled se však běžně ujímá i u cestopisců německých. Později, v transformované podobě, vyhovuje středověký „hradní“ akcent i takzvané masové prezentaci památek po r. 1948, době, která byla s duchovními ideály baroka těžko slučitelná. Navíc se zcela pochopitelně přestalo užívat předtím běžného názvu „Einsiedlerstein“ (Poustevníkův kámen), takže ani v názvu nezůstala připomínka na 17. a 18. století.

Touto prezentací, kterou započali cestopisci 19. století, vznikla postupně v očích návštěvníka představa, že prochází vesměs „středověkými hradními“ prostorami, kde nesměla chybět „zbrojnice“, „hladomorna“, „obranné ochozy“, či „rytířské schody“. Toť pojmenování hodná romantismu 19. století, zato zcela nepravdivá. Dosud však v nejrůznějších textech užívaná. Navzdory současnému průvodcovskému výkladu, který se snaží společně s písemnými materiály zde rozšiřovanými, již mnoho let zřetelně rozlišovat co zbylo ze středověku a co vše je novověké, převážně barokní, stále značná část návštěvnické veřejnosti přichází naplněna obecně platnou vizí středověké rytířské romantiky, očekávající nedobytnou pevnost a blyštící se brnění.

Zůstaneme-li pro tuto chvíli ve středověku, který tuto skálu pozdvihl z pouhého přírodního útvaru na opevněné sídlo, pak pro přibližnou představu úrovně někdejšího zdejšího opevnění, zbroje, způsobu života a vedení bojůvek, je lépe inspirovat se zhlédnutím filmu Markéta Lazarová, nežli Excaliburem. Především však pro poznání a pochopení tohoto místa je třeba věnovat pozornost novým poznatkům a ve větší šíři se obeznamovat s obdobím baroka, jehož umělci vedli stálý dialog se silami přírody a jehož dědictvím např. není nic menšího, než právě nám dobře známá „obytná“ česká krajina. Bylo by zhůvěřilé brát lidem (natož dětem – našim velmi častým návštěvníkům) jejich touhu po romantice a romantické představy ztělesněné životem ve středověkých hradech. Nicméně leckdo si romantiky užil, nezávisle na věku jí odrostl a je zasažen více touhou po skutečném poznání, snaží se vcítit do určité epochy, pochopit tehdejší myšlení. Bylo by stejně zhůvěřilé ponechat takového člověka v omylu, nebo mu dokonce opakovaně nutit určitá klišé.

Pro mnohé možná překvapivé zjištění, že hrad je z výrazné části vlastně barokní sakrální objekt, nemusí vůbec znamenat zklamání. Naopak, toto zjištění dává mnoha zdejším prostorám smysl. A romantika odsud proto také nezmizela. Srovnají-li zcestovalí lidé Sloup s dalšími skalními hrady v pískovcových oblastech (Jestřebí, Falknštejn, Šaunštejn…), jistě dosvědčí, že romantická scenérie (či to, co za ni považujeme) byla citlivými barokními staviteli umocněna. A nakonec bude vcelku poctivé konstatovat, že výsledkem snah všech (nejen barokních) budovatelů, jejich nápadů, námahy, zanícení a nesporného umění, je malebný, ale vlastně velmi kuriozní objekt.