V druhé polovině 17. století, ale i po roce 1700 vznikaly v českých zemích, částečně i podle italského vzoru, po desítkách objekty se znázorněním posvátných míst – Božího hrobu, Svaté (Loretánské) chýše, křížové cesty, Svatých schodů, Svaté hory a dalších. Takovéto, mnohdy velkolepé stavby, či jen „zastavení“ v krajině (Boží muka), mají charakter vizuálního „představení“, „předvedení“, „napodobení“ svatého místa, nebo příběhu.

Prostřednictvím nástrojů architektury vzniká téměř divadelní scéna s návazností na scenérii krajiny. Nejdůležitější byl proto vždy výběr vhodné přírodní lokality. Zajímavá morfologie, či malebnost přírodního místa jednak prezentovaly dokonalost Božího díla a současně navozovaly atmosféru a náladu diváka a dále spoludotvářely architektonický projev a potřebný patos. Svažitý terén podporoval např. gradaci křížové cesty, pahorek zdůraznil význam uctívaného místa a byl přirozeným optickým cílem, i cílem poutníka. Architekti tak museli být i dobrými urbanisty, scénografy i dramaturgy.

Jedinečná sloupská skála nepochybně splňovala uvedená kritéria kladená na výběr místa.